Jak vidí svět člověk, kterému mizí vzpomínky? Šesťáci se učili empatii i porozumění Alzheimerově chorobě

před 5 hodinami

Minut čtení: 2

Na 21. září připadá Mezinárodní den Alzheimerovy choroby. U této příležitosti se žáci 6. ročníku v hodinách českého jazyka a literatury zapojili do projektu, v němž spojili poznávání reálných faktů, zážitkovou výuku, čtení s porozuměním a na závěr vše shrnuli do myšlenkové mapy.

Nemoc mozku, při které postupně mizí vzpomínky a schovávají se běžná slova, je pro děti často těžko uchopitelná. Právě z tohoto důvodu jsme společně propojovali fakta, prožitek i literární příběh.

Celý týden jsme začali prací s odborným textem. Žáci zjišťovali základní fakta o Alzheimerově chorobě – co přesně se děje v mozku, jaké jsou její první příznaky a jak nemoc postupuje. Dozvěděli se, proč se lidem s touto nemocí nejprve ztrácí krátkodobá paměť a jaké potíže to přináší do každodenního života.

Než jsme přešli k literární ukázce, v níž se dědeček ztratí, vyzkoušeli si žáci podobné pocity na vlastní kůži při zážitkové simulaci. Dostali za úkol projít školou podle neobvyklých pokynů – místo známých chodeb, schodiště a šaten procházeli „Nekonečným zrcadlem“, „Šedými vodopády“ či „Drátěným vězením“. Zjistili tak, jaké to je, když známé prostředí najednou nedává smysl a člověk se v něm cítí zmateně a nejistě.

Po tomto prožitku jsme se pustili do čtení ukázek z knihy Lentilka pro dědu Edu od Ivony Březinové. Žáci se rozdělili do pěti skupin a každá pracovala s jinou náročnou situací, kterou rodina prožívala:

když dědeček zapomene pravnuka v obchodě,
když se pokouší jíst polévku vidličkou,
když se zamkne na toaletě a neví, jak se odemknout,
když zapomene, že právě dojedl oběd, a jde prodávat vejce,
nebo když svého pravnuka vůbec nepozná.

Po přečtení ukázky hledali projevy nemoci, popisovali pocity hrdinů a vymýšleli, jak by rodině v dané situaci pomohli.

Na úplný závěr každý žák všechny získané informace uspořádal do myšlenkové mapy. Chtěli jsme tím podpořit jejich dovednost vyhledávat podstatné informace, roztřídit je a převést do přehledné grafické podoby – což je skvělá příprava pro jejich další učení.

Podle získané zpětné vazby většina dětí ocenila, že se mohla dozvědět něco nového, číst si příběh Honzíka a jeho dědy. My, paní učitelky, oceňujeme jejich empatii, sdílnost a aktivitu při společné práci.

Martina Novotná, Magdaléna Slobodová