Rozlučka třídy 9. A

Vážení učitelé, mílí žáci a kamarádi,

v pátek 26. 6. 2020 se po devíti letech rozloučíme se základní školou a ukončíme naši dětskou etapu života. Dovolte nám, abychom Vám přiblížili naše působení na základní škole.

Psal se rok 2011, když jsme se někteří poprvé viděli u zápisu do prvních tříd. Poté jsme nadšením ze zápisu a z radosti, že půjdeme „konečně“ do školy, čekali do dne, který můžeme nazvat jako osudový. Tím bylo, pokud se nepletu, očekávané 1. září. V ten den nás i s našimi rodiči přivítala v krásně vyzdobené třídě p. učitelka Tesarčíková, samozřejmě i s doprovodem váženého pana ředitele a paní zástupkyně.

Den za dnem utíkal a my jsme si vytvářeli první třídní kolektiv, někdy se to neobešlo bez dětských konfliktů. Pro některé to byly doslova tři roky křtu ohněm a jednou nohou v pekle. Mnozí hovoří, dnes již s úsměvem, o prvních třech letech jako o škole „vojenské“, protože paní učitelka na nás byla přísná. Nějaké ovoce to přineslo, naučili jsme se dodržovat zásady slušného chování a školního řádu, i když to bylo doprovázeno velkou záplavou zpráv o nekázni žáka v hodině, vyrušování a dalších nedovolených přestupcích.

Roku 2014 si nás do 4. A o patro výše odvedla p. učitelka Swaczynová. S ní jsme pobyli dva roky a byly to dva roky, které si mnozí užívali.

Čas neúprosně běžel dál a my už vycházeli schody do nejvyššího podlaží na obávaný druhý stupeň. S otevřenou náručí nás přivítala p. učitelka Schindlerová, která se stala naším posledním třídním učitelem. Během pár dní nás seznámila s chodem na druhém stupni a vysvětlila nám obtížnost migrace spojenou s velikým problémem všech dob – úklidem a čistotou ve třídách. Tento rok byl obzvláště pro některé doslova pekelným, protože ta strašná migrace není jen tak, musíte zjistit, kam vám třída odešla, no a když ani nevíte, jaký má být předmět, jste zkrátka ztraceni, mnohdy až do začátku hodiny. Další velké překvapení přišlo, když žák vyrušoval v hodině, a už o přestávce na chodbě netrpělivě čekala p. učitelka s výtkou, že jeho chování v předcházející hodině nebylo ideální. Někteří to zprvu přičítali nadpřirozeným schopnostem paní učitelky, teprve až poté přišli na to kouzlo spočívající v rozsáhlém komplexu kantorů a jejich kabinetů, ve kterých byli mnozí z nás o přestávkách tématem číslo jedna. První zhruba rok a půl na druhém stupni nebyl jednoduchý, museli jsme si zvyknout na změny a zvýšenou obtížnost učiva. Postupem času se to srovnalo, a už to pro nás nic nebylo.

Jak šel čas, šly i naše cesty a s nimi přicházely i nezapomenutelné zážitky, kterých nebylo málo. První nás čekal v 7. třídě - týdenní lyžařský kurz neboli lyžák. Pro některé nová zkušenost. Týden uplynul a my zažili spoustu nezapomenutelných chvil a dobrodružství, na které určitě i po létech rádi zavzpomínáme. Na lyžáku se však stalo i něco převratného, a sice přechod ke kamarádství mezi odvěkými rivaly – třídou tehdy 7. A a 7. B.

První menší tlaky nastaly zejména v druhé polovině osmé třídy, kdy nám již bylo pomalu učiteli připomínáno, že přijímací zkoušky se blíží a že již teď se jim můžeme věnovat, a to tak, že budeme v hodinách dávat pozor. A tak se naším dalším zpestřením stal školní výlet na konci osmého ročníku. Pro některé dokonce dva. První jsme si všichni moc užili, protože den strávený s našimi tělocvikáři, paní učitelkou Stráníkovou a panem učitelem Hanibalem, v krásné přírodě na čerstvém beskydském vzduchu nás bavil a byli jsme za něj rádi. Druhý výlet čekal na některé hodné žáky, a to v podobě exkurze do Arboreta a do památníku v Hrabyni s tehdejšími třídami 9. B + 8. B pod vedením paní učitelek Tulejové a Slobodové. V památníku jsme se dozvěděli spoustu informací týkajících se let 1939-1945, tedy druhé světové války, se zaměřením na události v našem regionu.

Hle, již jsme deváťáci a před námi se pomalu, ale jistě otevírá první těžká životní zkouška – přijímací řízení na střední školy. Dny ubíhaly a přijímačky se přibližovaly, a tak nás naši kantoři z českého jazyka a matematiky začali pomalu připravovat.

Jenže pak se stalo něco, co nikdo z nás nečekal. Do přijímaček zbýval pouhý měsíc, ale všechno změnil velice zásadně virus – COVID-19. Zrovna se psal 10. březen a my měli jako všichni ostatní hodinu, když se ozval rozhlas. Paní zástupkyně začínala klasickými slovy: „Omlouvám se za přerušení vyučování, ale vyslechněte si krátké hlášení školního rozhlasu.“ Mysleli jsme, že nejde o nic závažného, poněvadž rozhlas, to je běžná rutina, zejména před písemkami. Ale náhle se ozvalo něco jako: „Z pokynů ministerstva školství, které nám tuto zprávu zaslalo, jasně vyplývá okamžité uzavření školy a přerušení výuky na dobu neznámou.“ Byl to pro nás šok, nikdo to nečekal, ale virus je virus. Dny ubíhaly a přijímačky se přibližovaly až do doby, kdy přišel ministr školství pan Plaga s informací, že se přijímací zkoušky nebudou konat v dubnu, ale v jiném termínu, který nakonec stanovil na 8. června, tedy o dva měsíce později. Pro některé dobrá zpráva, protože intenzivní příprava mohla být o to delší, ale pro některé zpráva špatná, protože to chtěli mít již za sebou. Dalším bylo sdělení, že žáci devátých ročníků mohou od 11. května do škol. Tak jsme se tam někteří s rouškou vydali. Měsíc utekl a my stáli před branami středních škol, pak týden očekávali výsledek. Nakonec to všichni zvládli.

Nesmíme zapomenout poděkovat nejen za sebe, ale i všechny deváťáky celému pedagogickému sboru za to, jak jste o nás pečovali, pomáhali nám, vzdělávali nás a připravovali na střední školy a my víme, že mnoho věcí, které jsme se zde naučili, se nám v praktickém životě určitě bude hodit. Speciální poděkování patří naší skvělé třídní, paní učitelce Schindlerové, které kromě důkladné přípravy na přijímací zkoušky navíc moc děkujeme za 4 roky na druhém stupni a za to, že to s námi zvládla. Dále bychom chtěli za všechny poděkovat paní učitelce Novotné za intenzivní, důkladnou a pečlivou přípravu na přijímačky nejen ve speciálním režimu ve škole, ale i před ním. Na závěr musím dodat, že celému pedagogickému sboru patří velká poklona a dík za jejich velice pevné nervy, protože nejen s námi, ale i ostatními to nemají vůbec jednoduché a nejsou roboti na baterky, ale lidé jako my. Přeju tedy všem pevné nervy, ale i zdraví, protože to máme jen jedno.

Teď je před námi už jen jeden společný školní den, a to předávka posledního vysvědčení za ZŠ. Pak se z nás jednou nohou stanou středoškoláci, otevře se nám svět dospělých a na dobu dětských let na základní škole budeme jen vzpomínat. Ať už v dobrém, či nikoliv. Jako třídní kolektiv jsme moc sehraní nebyli, ale myslím, že můžeme mluvit alespoň za některé z nás a nahlas říct: “BUDETE MI CHYBĚT.“ Ta ranní postávání před školou, to odpolední loučení, ty naše debaty.

Tak Vám všem poslední na shledanou a věříme, že se někdy potkáme.

Děkujeme. (žáci 9. A, za všechny Vojta Míčka, Kristýna Fialová)